Zájemcům z řad čtenářů dnes přinášíme dlouho slibovaný popis parního stroje, který zkonstruoval a zhotovil náš přední parníkář Jiří Voráček. Z pochopitelných důvodů zde nelze otisknout samotný, byť zmenšený výkres, neboť sestává ze šesti výkresů A3 a šestnácti výkresů A4. Přestože jde v zásadě o kompletní výkresovou dokumentaci, má sloužit spíše jako podklad pro návrh vlastního stroje. Autor totiž vycházel ze svých výrobních možností, které asi budou u každého modeláře odlišné. Proto jsou některé výkresy označeny „Jen pro informaci“. Popisovaný stroj úspěšně pracuje v lodi Uličnice, se kterou soutěží manželka Jiřího Voráčka.
K zhotovení parního stroje je potřeba soustruh, nejlépe se strojním posuvem pro řezání závitů, se čtyřčelisťovým univerzálním sklíčidlem. Dále je dobré mít k dispozici frézku nebo saně umožňující frézování v soustruhu, stojanovou vrtačku, potřebné nástroje a kromězákladních znalostí zámečnických, soustružnických, frézařských a klem­pířských prací i notnoudávku trpělivosti. Většina pájených spojů je tvrdou pájkou, vhodná je stříbrná a mosazná, s výhodou můžeme použít kombinací obou; menší celek spájet mosazí a větší stříbrem. Postup pájení popsal J. Kroufek včasopisu RC revue 4/2000na straně 36 v článku Výfuky. K ruce budou zapotřebí strojnické tabulky, postačí pro průmyslové školy. Potřebný materiál lze zakoupit v prodejnách podniku Ferona.
Součástí podkladů je i plánek parního kotle. Zde je třeba upozornit, že jde o tlakovou nádobu, jejíž výroba například za účelem dalšího prodeje podléhá schvalovacímu řízení a pro jejíž provoz platí zvláštní bezpečnostní předpisy. Autor ani redakce nenesou odpovědnost za případné škody způsobené kotlem postaveným podle tohoto plánku.

Válec s přírubou je zhotoven ze čtyřhranné mosazné nebo lépe bronzové tyče. Vytočíme přírubu, složíme s válcem a sešroubujeme. Celek ofrézujeme.
Vytočíme píst, na tyč narazíme oko, píst a připájíme je. Celek upneme za tyč, osoustružíme povrch pístu a brousíme. Sestavíme píst s válcem, zaběhneme a rozebereme.
Klikový hřídel. Vytočíme setrvačníky a čepy. Čepy zalisujeme je do setrvačníků, případně zapájíme.
Rám zhotovíme z mosazných pásů. Trubky zapájíme do desky. Setrvačník vysoustružíme a vytočíme osazení pro mosazné ozubené kolo. Prototyp měl převodový poměr 1,75:1.
Parní stroj sestavíme. Přepínač s horní deskou zabrousíme, vymyjeme benzínem, sestavu namažeme a zaběhneme.Funkci přezkoušíme kompresorem. Dobře zaběhnutý stroj po roztočení rukou běží i tlakem vzduchu z našich plic.
Maznici zhotovíme z mosazných trubek a kulatin. Při provozu pára vniká otvorem do maznice, kde kondenzuje ve vodu.Její hladina stoupá a s ní i olej, strhávaný do stroje. Vzniká jakási emulze která maže pohybující se části stroje.
Odlučovač oleje můžeme rozměrově upravit podle svých možností. Spájíme jej stříbrnou nebo cínovou pájkou, případně kombinací obou. Dlouhou trubkou končící nad dnem odsáváme kondenzát. Můžeme vyvrtat otvor ve dně a tudy odvádět kondenzát do jímací nádoby. Horní trubičkou odvádíme páru do nebo podél komína. Pokud přívodní vodorovnou trubku připájíme nikoli radiálně, nýbrž tangenciálně, měla by přiváděná pára rotovat, chladit se o stěny odlučovače a kondenzovat.
Čerpadlo vody pracuje na principu jednoválcového oscilačního parního stroje.
Výměník tepla spájíme stříbrnou a cínovou pájkou. Šnek navineme na trnu.
Armatury zhotovíme v potřebném množství podle svého rozmístění jednotlivých dílů. V částech, kde nevede tlaková pára nebo voda, můžeme k propojení použít silikonové hadice.
Velmi důležitou částí je kotel. Při jeho výrobě musíme mít neustále na paměti otázku jeho bezpečného provozu.
Plášť kotle je z měděné trubky.Víko sestavy zhotovíme ve dvou kusech. Vlastní víko zhotovíme z měděného plechu nejlépe kovotlačitelsky. V nouzi je vyklepeme například na dřevěném kopytě.
Vodoznak sestavíme až na hotovém kotli. Šroubení narazíme a zapájíme stříbrem.
Velmi důležitými díly pro bezpečný provoz jsou dva pojistné ventily, které se musejí lišit svou konstrukcí: pojistný ventil 1 je s kuličkou. Ventil pojistný 2 má místo kuličky dosedací plochu s kuželem. Oba ventily seřídíme tak, aby propouštěly při tlaku 0,12 MPa. Seřizovací šrouby zajistíme proužky červené barvy. O jejich průchodnosti se při provozu přesvědčíme zatažením za rýhovanou matici.
Kotel. Spájíme díly s pláštěm. Přišroubujeme víka. Nasadíme obal a spájíme jej. Navineme na něj izolaci, v prototypu to byla osinková šňůra. Protože je osinek zdraví škodlivý, použijeme jinou tepelnou izolaci, například skleněnou tkaninu, pásku nebo provazce. Izolaci ovineme několika závity Alobalu. Na něj nalepíme dřevěné lišty, namořené lihovým ředidlem. Napustíme je fermeží a opásáme mosaznými pásky, které spájíme cínovou pájkou.
Před dokončením kotle provedeme tlakovou zkoušku vodou. Zkoušku tlakovou vodou opakujeme alespoň jednou ročně, nejlépe před začátkem sezóny, stejně přezkoušíme nastavení a funkčnost pojistných ventilů. Vždy máme na paměti bezpečnost svou i případných diváků! Připojíme vodoznak a oba pojistné ventily.
Tím je kotel dokončen a parní stroj můžeme propojit. Části s tlakovou párou a vodou měděnými trubkami; tam, kde je nízký tlak, můžeme použít silikonové hadice. Hořák u prototypu je britský, značky Cedar. K tepelné izolaci potrubí můžeme použít skleněnou pásku. Vhodné pásky se používají například k izolaci elektrických strojů.
Nakonec přijde slavnostní okamžik, kdy zatopíme pod kotlem a po chvíli se náš parní stroj rozběhne.