Za mezník ve vývoji větroňů kategorie F1A v poslední době lze označit vynález háčku pro krouživý vlek. Jak známo, jde o zařízení umožňující modelu na vlečném lanku kroužit libovolně dlouho a při vypínání jej také ještě „vystřelit“ tak, aby získal několik metrů výšky navíc. Vývojově jde vlastně o spojení dvou prvků: háček pro krouživý vlek + úprava pro „vystřelování“. Dnes se již obecně uznává, že model FIA pro soutěžní létání má být takovým zařízením vybaven. Vždyť výška získaná dobrým „vystřelením“ může prodloužit let až asi o 15 sekund a podstatně zvětšuje možnost nalétnutí modelu do termiky.
Každý model však není vhodný pro „vystřelení“ z hlediska tuhostí konstrukce. Zprvu se zdálo, že problém je jen v ohybové tuhosti křídla, jež musí vydržet značné namáhání. Časem se však ukázalo, že jde také o dostatečnou tuhost křídla v krutu – snad ještě důležitější a obtížněji dosažitelnou. Rozkmitáním nedostatečně tuhého křídla při velké rychlosti (flutter) totiž značně vzroste jeho odpor a model se bezmocně zastaví – obvykle nosem k nebi. Následuje prudké zhoupnutí spojené se ztrátou výšky.
Ve snaze zvětšit torzní tuhost křídla a tím zlepšit kvalitu i spolehlivost „vystřelení“ jsem v roce 1976 vyzkoušel konstrukci používanou sovětskými modeláři. Jejím základním znakem je přední část křídla řešená jako tuhá torzní skříň. Takové křídlo umožňuje jednak bezpečné „vystřelování“, jednak se samovolně nekroutí; toho všeho je dosaženo při poměrně malé hmotnosti. První takto řešený model nelétal špatně, a tak jsem počátkem roku 1977 postavil druhý. Tuto vydařenou „Advojku jako FÍK“ jsem si záhy oblíbil, na mistrovství světa FAI 1977 v Dánsku jsem ji použil jako hlavní model a získal jsem 6. místo.
Model FÍK není vhodný pro začátečníky. Jeho konstrukce je dosti složitá a stavba poměrně časově náročná; přitom však – ač se to zdá paradoxní – není příliš obtížná. Během stavby není třeba příliš úzkostlivě hlídat, zda křídlo není zborceno. Při dodržení uvedeného pracovního postupu bude křídlo s největší pravděpodobností rovné, resp. zborcené podle našich představ.

Na pořadí stavby jednotlivých částí modelu příliš nezáleží. Nejvhodnější je však začít křídlem jakožto nejpracnějším dílem. Před započetím stavby je dobré připravit si brusná prkénka o rozměrech asi 50 x 200, a to několik plochých, na něž přilepíme brusný papír o zrnitosti 100, 150 a 200, a alespoň jedno zaoblené s brusným papírem o zrnitosti 200 (na dobrušování spodní strany křídla). Dobré modelářské nářadí je samozřejmostí.
Velkou péči věnujeme výběru materiálu - na jeho kvalitě závisí do značné míry tuhost a pevnost modelu. Borové či smrkové lišty musí být hustoleté, bez suků a rovné. Balzu vybíráme nejlépe podle měrné hmotnosti, která je asi nejspolehlivějším ukazatelem tvrdosti dřeva.
Je výhodné připravit si předem „stavebnici“ celého modelu nebo alespoň křídla, tzn. připravit si všechny lišty, zhotovit žebra atd. Stavba jde pak rychleji a je i příjemnější než při postupném vyhledávání každého kousku materiálu.Křídlo. Střední část má torzní skříň, „uši“ jsou klasické konstrukce. Na tuhý potah vybereme balzu tl.1 o měrné hmotnosti 0,1 až 0,12 g/cm3; tvrdší balzu použijeme na potah horní strany. Na odtokovou a náběžnou lištu vybereme raději tvrdší.