Výkonný model větroně Orlík zkonstruovaný Radoslavem Čížkem lze směle zařadit mezi legendární modely československé konstrukce. Stavební plán modelu vyšel v roce 1949 v nakladatelství Naše vojsko. V prodejnách knih tohoto nakladatelství byly zřízeny modelářské koutky, ve kterých se v té době prodával modelářský materiál, včetně materiálových balíčků pro různé modely. Je to takřka neuvěřitelné, ale bylo z čeho vybírat. Bylo možné si vybrat z množství větroňů, modelů na gumový pohon, případně modelů motorových. Řada modelů se dodnes staví a létá se s nimi na soutěžích historických modelů. Jedním z modelů, na který bylo možné zakoupit materiálový balíček, byl i Čížkův Orlík.
Prodejnu Našeho vojska ve městě, ve kterém jsem bydlel, jsem pravidelně míjel při své cestě do školy. Každodenně jsem se zastavoval u výlohy, ve které visely postavené modely – Formánkova F 401, Poštolka od Smoly a také Orlík. Pro osmiletého kluka to bylo v té době něco téměř nepředstavitelného. S Orlíky jsem často viděl létat místní modeláře na letišti v Drahotuších u Hranic. Dodnes si vzpomínám na jejich krásné, majestátní lety. Sám jsem si nejprve postavil školní kluzák F-401, Orlík přišel na řadu až za několik let. Přežil asi deset startů a uletěl v termice – bohužel nebyl zřejmě jediný, determalizátory se tehdy téměř nepoužívaly.
Po více než šedesáti létech jsem se s Orlíkem setkal znovu, když jsem přemýšlel, který historický model překreslím a připravím pro něj podklady k frézování stavebních dílů pro modeláře, kteří by si model chtěli postavit v původním provedení a nechtěli, zejména z časových důvodů, vyřezávat složitá překližková žebra a přepážky. Ostatně sám si dnes vůbec neumím představit vyřezávání velkého množství žeber křídla, ocasních ploch a trupových přepážek z překližky, navíc s velkým množstvím vylehčovacích otvorů a zářezů pro nosníky. Všechny modeláře, kteří to zvládají velice obdivuji. Uplynulo ještě několik dalších let, než jsem se rozhodl Orlíka si postavit, pro sebe.
Výkres, který dnes předkládám, je na model Orlík v provedení pro řízení rádiem – směrovkou a výškovkou – a s ohledem na svůj věk, kdy již považuji natahování gumicuku za za mírně řečeno nepatřičné, je opatřen elektromotorem umístěným v přídi trupu. Protože jsem si chtěl stavbu i trochu usnadnit, navrhl jsem si pro Orlíka i druhé křídlo, stavěné na uhlíkové trubce, a s rozpětím zvětšeným na 2,4 m. Výkony modelu v klidném ovzduší se tím výrazně zlepšily. Orlík s křídlem se zvětšeným rozpětím, s plošným zatížením pod 12 g/dm² je vhodný zejména k létání v letním podvečeru, kdy se navíc – za vhodných podmínek – vyskytují rozsáhlé oblasti s projevy tzv. večerní termiky. Dá se v ní létat rovně, případně kroužením o velkém poloměru, na minimální rychlosti a v relativně malé výšce, kdy si můžeme let Orlíka naplno vychutnat.
Z létání na skutečných větroních mám ověřeno, že využitelné stoupání se již běžně vyskytovalo ve výškách kolem 100 m. Pak stačila jen citlivá pilotáž a s variem na „nule“ prolétávat na rychlosti nejmenšího klesání rozsáhlé oblasti večerní termiky. Přirozeně vždy na dokluz k letišti. To byl pak neskutečný relax, který však mnoho plachtařů nezažilo. Více příležitostí k tomu mají instruktoři létající se žáky navijákové starty a okruhy, často až do západu slunce. Jen takové drobné odbočení a zavzpomínání…
Podle výkresu, který jsem připravil, si Orlíka s větším křídlem postavil i můj kolega Jenda Tyroň z Havířova. Aby se nám modely nepletly, je jeho model modro-bílý, můj je červeno-bílý.
Případným zájemcům o stavbu modelu mohu poskytnout, pokud mi napíší na e-mailovou adresu milos.m@centrum.cz, kontakt na firmu, která nabízí sadu vyřezaných stavebních dílů, a to jak na původního volně létajícího Orlíka s překližkovými žebry, tak na rádiem řízený model poháněný elektromotorem.