Stavebnice dnešních halových akrobatických speciálů nejsou zrovna levné. Ty dobře létající stojí kolem 5 000 Kč a poslední dobou je problém je sehnat. Halové soutěžní modely se ale dají postavit i doma a levněji. Halové letadlo, stejně jako každý jiný soutěžní akrobat, ale musí mít správné proporce, vyvážené poměry ploch, správnou velikost kormidel a tak dále. Zájemcům o stavbu halového modelu vhodného pro kategorie F3P a F3P AA proto nabízím plán mého loňského modelu Neutrino. Toto letadlo mě kvalifikovalo na mistrovství světa, funguje velmi dobře. Neutrino jsem navrhoval tak, aby je bylo možné postavit jednoduše a poměrně rychle, bez využití desítek metrů uhlíkových tyček a pásků. To je částečně daň za dokonalost, v halové akrobacii poslední dobou platí, že složitější konstrukce mohou mít nižší hmotnost a do určité míry být létavější. V Neutrinu se mi snad podařil vhodný kompromis – létá skvěle, a pokud máme na stole výřezy z Depronu a materiál, lze jej bez problémů postavit za víkend. Letos jsem pokusně postavil větší a složitější letadlo, ale těch osm gramů ušetřené hmotnosti mě stálo zhruba dvakrát tolik času a při vlastní stavbě jsem musel použít docela dost svých zkušeností s halovým létáním a stavbou akrobatických letadel.
Základní díly modelu jsou vyřezány laserem z Depronu tloušťky 3 mm. Pokud nemáme k dispozici laser, dají se díly vyřezat i ručně velmi ostrým nožem. V rozích odlehčovacích otvorů nejprve vyřízněme určité zaoblení například naostřenou trubičkou ze staré antény (Pro mladší ročníky: antény pro pásmo 2,4 GHz v sobě nemají vhodné trubičky!) a poté mezi vyříznutými kruhovými otvory podle pravítka prořízneme rovné spojnice. Zaoblení o větších poloměrech, jako například u kabiny, se dají řezat jen rukou podle předkreslené linky. K obkreslování však nedoporučuji fix, nýbrž například gelovou propisovací tužku – zkrátka něco, co po vyříznutí dílů půjde snadno smýt lihem. Znovu opakuji, že podmínkou je opravdu ostrý nůž, vhodné jsou například čepele do chirurgických skalpelů, které jsou k sehnání v lékárnách nebo zdravotnických potřebách. K čepelím tam doporučuji přikoupit i vhodné rukojeti, gumové „vyšetřovací“ rukavice a pro  jistotu možná i náplast. Na dávkování řidších lepidel se mohou hodit injekční jehly, používám o rozměrech 0,5 x 16 a 0,7 x 40 mm.
Neutrino bylo stavěno pro použití pohonu s protiběžnými vrtulemi od Alexeje Lantsova. Není ale vůbec žádný problém použít pro pohon „klasický“ elektromotor s jednou vrtulí. Vhodným typem může být například Tmotor AT2202-21, který dodává firma RC factory, nebo lépe Dualsky XM2202TY-24 dodávaný firmou Hořejší model. Rozhodně nedoporučuji použití hmotnějších pohonných jednotek. Regulátor jsem použil JETI Advance 10 Pro, přijímač JETI R7N a serva Hitec HS-5035 na křidélka a Turnigy 1290P na kormidlech ocasních ploch a na aktivní brzdě. Jako baterie posloužila například německá SLS 2s o kapacitě 120 mAh nebo mnou použité Dualsky 2s 150 mAh. Výhodou baterií Dualsky je, že se dají koupit i v České republice. Dále jsem použil BEC LD1117. Veškerou elektroniku jsem maximálně odlehčil, detailně se o těchto úpravách zmíním během popisu stavby, další můžete „odkoukat“ z fotografií.
Než začneme vyřezávat díly modelu, je potřeba se rozmyslet, jestli na Neutrinu budeme používat aktivní servem ovládané brzdy, nebo nikoliv. Osobně jsem aktivní brzdy používal jako experiment, ze kterého mám smíšené pocity. Když se s nimi naučíme pracovat, dá se dosáhnout skutečně dobré plynulosti letu. Méně zkušeným pilotům bych je ale nedoporučil, je to další věc, která je bude více trápit a rozptylovat, než pomáhat. Pohyblivou část brzdy na TCanalizeru (taková ta malá křídla nad a pod trupem) tedy neodřežeme od stabilizátoru, pokud jí nechceme ovládat.
Dále je potřeba si předem rozmyslet, jaký motor použijeme a jak jej připevníme k trupu. Doporučuji použít vhodnou trubičku z náplně do propisovací tužky s vyříznutým vnitřním závitem a plastové šrouby M2. Podle použitého motoru si upravíme polohu drážek pro trubičky v přední části trupu přesně podle rozteče šroubů motoru.
Pokud máme díly řezané laserem, je potřeba je nejprve očistit a „strhnout“ vnější hrany – tedy ty, kam pak může být přilepen nějaký uhlíkový pásek. Hrany řezané laserem většinou mají tvar písmene U a pásek by nedržel na Depronu celou plochou. K tomu se výborně hodí brusné „houbičky“, již roky používám modré od firmy Bosch. Před potahováním ještě seřízneme ostrým nožem hrany kormidel v místech, kde se budou otáčet v závěsech. Ty nejsou (kromě směrovky) tvořeny samolepicí páskou, která má příliš vysokou hmotnost, nýbrž potahem z mylarové fólie. Je dobré si před potahováním vyříznout i drážky pro páky kormidel (doporučuji použít páky s otočným závěsem) a rovněž otvory pro serva.
Křídlo a křidélka a stabilizátor s výškovkou jsem slepil k sobě kousky elektrikářské pásky ze spodní strany, aby při přilepení potahu byly ve vzájemně správné poloze a mezera mezi pevnými částmi a otočnými byla minimální možná (na lehký dotyk obou dílů).
Jako potahový materiál použi- jeme mylarovou fólii o tloušťce          3 mikrometry a hmotnosti zhruba 3,6 g na metr čtvereční. Tuto fólii (stejně jako tenké uhlíkové trubky a další komponenty, které zmíním později) kupuji z internetového obchodu známého litevského modeláře Donatase Pauzuolise na adrese www.pauzuolis-rc.com. Donatas je zapálený halový soutěžící, nebojte se ho případně kontaktovat i s dotazem. U firmy Hořejší model se sice dá koupit mylarová fólie o hmotnosti 6,8 g na metr čtvereční, ale ta je pro naše potřeby příliš vysoká.
K lepení mylaru na depronové díly používám lepidlo ve spreji 3M77. Celý postup je snadný: Nejprve si fólii roztáhnu po hladkém čistém stole, vyříznu si s dostatečným přesahem kus například pro výškovku, a ten několikrát zmuchlám prsty až do malé kuličky. Když je fólie po rozbalení rovnoměrně pomačkaná, fixuji jí na stole kousky samolepicí pásky. Páska by jí měla držet roztaženou a přiměřeně napnutou, nikoliv vyšponovanou! Výškovku pak (mimo dílnu, kde pracuji s Mylarem) zapráším z výšky lepidlem, a na mylarovou fólii jí z centimetrové výšky upustím. „Houbičkou“ nebo kouskem měkkého molitanu jí postupně přimačknu, aby se díl k potahu opravdu dobře přilepil. Případné vrásky už nelze opravit, ale pravděpodobně nebudou mít výrazný vliv na letové vlastnosti. A takovýmto způsobem díl po dílu jednostranně potáhneme celý model, jen pozor, aby obě poloviny křídla byla potažena z vrchní strany. Všechny potažené díly po oříznutí Mylaru (opět je potřeba velmi ostrý nůž, jinak se fólie trhá) měla v mém případě hmotnost 16,5 g.
Nyní nastává vhodná doba na nějaké zbarvení dílů, aby byl model atraktivnější a lépe viditelný. Já jsem své Neutrino stříkal akrylovými barvami čínskou stříkací pistolí pořízenou za pár dolarů. Pokud stříkáme například křídlo z horní strany, je dobré si mylarový potah zespodu podepřít kousky Depronu, které jsme z křídla vyřezali. Jinak se fólie proudem vzduchu prohne a může dojít k podfouknutí šablon barvou.
Dále stavba pokračuje přilepením uhlíkových pásků o průřezu 3 x 0,13 mm na „kořenová žebra“ křidélek. Jak tyto pásky, tak vhodné kyanoakrylátové lepidlo BSI Styro kupuji u firmy Hořejší model. Z pásků o průřezu 8 x 0,13 mm se dají nastříhat nebo nařezat užší – zhruba 1,5–2 x 0,13 mm – jež jsem použil k opáskování páteře trupu. Pásky o průřezu 2 x 0,13 mm jsem použil i pro zpevnění přední části trupu, přilepil a přivázal jsem je k trubičkám, do kterých se bude šroubovat motor. Do vodorovné části trupu je vhodné trubičky zalepit již nyní. Poté je možné přilepit poloviny křídla k páteři trupu a na jejich náběžnou hranu nalepit pásek o průřezu 3 x 0,13 mm a poté přilepit přední část „půdorysu“ trupu. Před přilepením vodorovné ocasní plochy k trupu doporučuji vlepit vyztužení střední části o tvaru písmene V z pásku o průřezu 3 x 0,13 mm a postavit „pyramidy“, jež vyztuží poloviny VOP proti krutu. Ty jsou z uhlíkových kulatin o průměru 0,5 mm. Pro představu, jen na tyto pyramidy padne zhruba 0,9 m kulatiny.
Spodní část trupu má opáskovanou přední spodní část uhlíkem o průřezu 3 x 0,13 mm a stejným páskem jsou zpevněny příčky, které drží podvozek. Po vlepení těchto zpevnění přilepíme spodní část trupu k rozestavěnému letadlu. Kontrolujeme kolmost a nezkroucenost – zde se už stavba začíná komplikovat. Následně jsem vlepil vzpěry křídla z kulatiny o průměru zhruba 0,75 mm. Při kontrole kolmosti přijdou vhod například obaly od CD. Následně jsem vylepil zadní část trupu uhlíkovou kulatinou o průměru 0,5 mm; princip je stejný, jako když lepíme EPP akrobata ze stavebnice, jen pozor při propichování Mylaru, hrozí, že si v něm vytrhneme „skobu“. Doporučuji jej v příslušném místě propíchnout skalpelem, špendlíkem nebo injekční jehlou (kdo z vás se do stavby pustí, v této fázi stavby pochopí, k čemu je ta náplast, již jsem v úvodu doporučoval koupit). Tento celek by měl mít hmotnost přibližně 13 g. Z uhlíkových kulatin o průměru 0,5 mm slepíme pyramidy na křidélkách a podpěru o tvaru písmene M vzpěr křídla. V této velikosti stačí pyramidy samy o sobě, není potřeba je nijak podpírat proti depronovým „žebrům“, jako se to dělá u větších modelů.
Konečně je čas přesunout svou pozornost k elektronice. Jak jsem již psal, použil jsem serva Turnigy 1290P, která ve své cenové kategorii nemají konkurenci a dobře snášejí napájení ze  dvou článků Li-pol. Letošní model ale na zkoušku vybavím servy Spektrum A2010 a křidélkové servo Hitec HS-5035 zkusím nahradit servem Spektrum A2020. Pokud se rozhodneme použít serva Hitec, doporučuji nerozebírat krabičku, která drží DPS s potenciometrem na svém místě. Jednodušší je kablík ustřihnout krátce za krabičkou serva a nahradit jej smaltovanými dráty o průměru kolem 0,2 mm. Serva TGY 1290P se dají rozebrat snáze a smaltované dráty pak lze jednoduše připájet přímo na desku plošných spojů serva. Vodiče si připravíme rovnou „na míru“ a serva na zkoušku připájíme do přijímače. Já si v této fázi připájím do přijímače i regulátor, pro něj používám smaltované vodiče o průměru 0,3 mm. Serva vyzkouším a v zapnutém stavu opatrně provrtám výstupní tisícihran serv výškovky a směrovky vrtáčem o průměru 0,7 mm. Jako páku pro lanka řízení používám uhlíkovou kulatinu, již do tisícihranu opatrně zalepím. Servo směrovky bude nejspíš potřeba z přijímače odpájet a jeho vodiče někudy provléknout trupem. Já jsem na mylarový potah výškovky nalepil čtvereček samolepicí pásky 3M Blenderm (která se netrhá) a prořízl skrz ni drážku pro protažení vodičů. Otvor v samotném Mylaru by se později mohl rozšiřovat. Při lepení serva výškovky je potřeba dávat si pozor na souosost výstupního hřídele serva s otočným závěsem výškovky. Zde opravdu platí třikrát měř (a zkoušej), jednou lep. Táhla křidélek jsem opatřil malými kulovými klouby z vrtulníku T-Rex 250, které jsem nalepil na uhlíkovou kulatinu o průměru 1 mm. Letos zkouším podobné klouby z T-Rexe 150 a vypadají také dobře. Sice nejde o řešení s nejnižší hmotností, ale přesnost a spolehlivost kloubů stojí za to.
Po dohotovení táhel křidélek je možné konečně přilepit horní část trupu. Před lepením je potřeba zhotovit v místě lepení otvory do mylarového potahu páteře trupu. Podvozek je možné vytvořit z uhlíkové trubky o průměru 1,5 mm, já jsem použil obyčejnou plnou kulatinu. Je to sice trochu hmotnosti navíc, ale trubku jsem v té době rychle nesehnal. Ve spodní části trupu jsou nohy přivázány k uhlíkové pásnici a i s nití je spoj zakápnut kyanoakrylátovým lepidlem BSI.
Směrové kormidlo je potřeba před „zavěšením“ na závěsy zpevnit uhlíkovými pásky o průřezu 3 x 0,13 mm a v místě zavěšení na samolepicí pásku odstranit část mylaru, aby páska držela přímo na Depronu. Směrovku stačí uchytit třemi krátkými pásky a závěsem v páce. K náhonu směrovky jsem použil rybářské kevlarové lanko.
Jako poslední zbývá modelu postavit přepravní krabici, která jej bude chránit při transportu a před rozmary počasí. Je vyzkoušené, že takovýto model dokáže vážně poškodit i průvan ve dveřích tělocvičny nebo během nakládání do auta. Bez bedny tedy „ani ránu“. Možností je několik, já jsem používal bednu slepenou z tvrdšího kartonu, kolegové používají většinou styrodur o tloušťce 20 mm. Bednu slepíme dostatečně velkou, aby se do ní model dobře vkládal (kolem konců křídla a ocasních plocha si ponecháme alespoň 30 mm rezervu.
Pro první lety lepím baterii na depronovou část trupu kousky samolepicí pásky. Po určení optimální polohy baterie, repektive těžiště, je možné například nalepit na Mylar „okénko“ z Depronu nebo EPP a proříznout otvor skrz. Tyto dodělávky záleží spíše na osobních preferencích. Letová hmotnost modelu postaveného výše popsaným postupem by se měla bez problémů vejít do 70 g, pokud nepoužijeme brzdy ovládané servem, lze se dostat i na 60 až 65 g. To už je hodně slušné.
Zalétání probíhá podobně jako u každého jiného akrobatického modelu a bylo mnohokráte popsáno na internetu i na stránkách časopisu RC revue. Oproti venkovním akrobatům doporučuji dbát zvýšené pozornosti při výběru vrtule. Osobně bych do jediné vrtule o průměru menší než 10“ nešel, vhodné vrtule vyrábí například firma PT model. Začal bych s rozměry 10/2,8, možná i 11/3,8 (lehkou verzi), ideálně na motoru Dualsky XM2202TY-24, jehož test vyšel v RC revue 4/2016. U „protiběžek“ dnes nemá smysl kupovat menší vrtule než o průměru 13“ a je v podstatě jedno, jestli půjde o pohon od Glavaka nebo Lantsova. Během zalétání jsem se dostal k exponenciálním výchylkám okolo 50 % a omezeném rozsahu plynu. Nemá smysl mít model příliš přemotorovaný, aby se snáze dodržovala konstantní rychlost letu. Dvojí výchylky jsem použil jen pro visení na vrtuli, kde jsem také používal zploštělou křivku plynu. Vše ale záleží na osobních preferencích. Pokud máme přijímač s telemetrií, můžeme si nastavit hlídání napětí baterie. Já používám hodnotu 6,4 V.
Pokud se rozhodnete pro stavbu podobného halového akrobatu, nebojte se na mě obrátit s doplňujícími dotazy. Pokusím se vše dovysvětlit. A rozhodně se nebojte zastavit se za námi na některé soutěži, nikdo se vám tam nebude smát, že nelétáte jako mistr světa. To my také ne. Naopak, za každého nového kolegu jsme rádi a uvidíte, že ta soutěžně-kamarádská atmosféra je silně návyková.