Před mnoha léty, v počátcích internetu, jsem při prohlížení modelářských stránek narazil na historický anglický model větroně Thermalist z roku 1948. Okamžitě mě zaujal svými jednoduchými a současně elegantními tvary a zejména svou velikostí. Podklady jsem uložil do své databáze modelů a na dlouhou dobu jsem na ně v podstatě zapomněl.
Když jsem před dvěma léty začal uvažovat, jaký nový model si nakreslím a postavím, vzpomněl jsem si na Thermalist a na podklady, které mám na něj uložené. Po zvážení toho, že chci elektrovětroň, zavrhl jsem jej stavět jako historika, ale rozhodl se jeho jednoduché tvary využit jako námět na stavbu elektrovětroně ve stylu „retro“. Mým cílem bylo navrhnout stavebně jednoduchý, lehký, přiměřeně pevný a dobře létající model. Pro splnění tohoto cíle jsem na nosníky a náběžné lišty křídla a vodorovné ocasní plochy použil uhlíkové trubky, na nosníky křídla ručně vinuté. Pro zlepšení letových vlastností při sestupu a přistání jsem vybavil střední část křídla klapkou, s primárním určením jako brzdicí. Naproti tomu jsem u modelu nepoužil křidélka. Model této koncepce je v podstatě nepotřebuje, přesto je dostatečně obratný a dokáže kroužit na neuvěřitelně malém poloměru. Nakonec, potvrzují to zřejmě i zkušenosti modelářů, kteří létají s velkými modely kategorie F5J. Minimálně polovina z nich je také bez křidélek.
Výsledkem mé práce je model, který při rozpětí 3,1 m a nosné ploše 94,4 dm² má letovou hmotnost 1 500 g. Při použitém profilu křídla – ze současných modelů F5J – má i slušnou klouzavost a pronikavost proti slabšímu větru. Z původního Thermalistu, který mi měl zpočátku sloužit jako vzor, tak vznikl tvarově a především konstrukčně úplně jiný model. Společné mají v podstatě jen obdélníkový průřez trupu, vzepětí a eliptické ukončení nosných ploch. Ale to má společné s většinou ostatních modelů.
Protože nejsem zvyklý bojovat s ovzduším a na létání se svými modely si vybírám klidné počasí, tak se domnívám, že jsem svůj záměr splnil. S ohledem na nízkou hmotnost modelu mohu létat v termice od „přízemních“ výšek do nějakých 150 až 200 m, kdy je model dobře vidět a jeho řízení si mohu užít. Nakonec – bohužel – zřejmě není tak daleko doba, kdy tato výška bude při běžném létání s modely nepřekročitelná.
Z vlastní zkušenosti – létal jsem 45 roků na větroních – mohu konstatovat, že využitelná termika i pro „velké“ větroně, samozřejmě za vhodných podmínek, často začíná ve výškách kolem 100 m, ve které se může podařit ustředit se do využitelného stoupání. V této výšce jsem se často „zachránil“ i při letu s Blaníkem. Lépe na tom byl Krajánek, na kterém jsem létal ve svých šestnácti létech. Díky rychlosti v kroužení cca do 50 km/hod a tím i malému poloměru zatáčky byl na tom v ustřeďování do stoupání v malých výškách ve velké výhodě. Takže při létání, zejména s lehkým modelem elektrovětroně, není co řešit. Potvrzuje nám to nakonec i styl létání a výška, v níž hledají stoupavé proudy modely kategorie F5J.
Přirozeně, to, co jsem doposud napsal, ať nečtou modeláři, kteří od létání s elektrovětroněm vyžadují úplně něco jiného. Téměř svislá stoupání do závratných výšek a minimálně stejně rychlá klesání k zemi. To však s běžným létáním s větroni (i motorovými) – ať velkými nebo modely – nemá téměř nic společného. Pro tyto modeláře Thermalist 2018 není určen. Větroň se vždy majestátně pohybuje po obloze, ať létá v termice, nebo akrobacii, řízen člověkem, který to umí.
Protože je model určen pro modeláře s dostatečnou praxí ze stavby různých modelů z klasických materiálů, nebudu podrobně popisovat jednotlivé stavební postupy. Každý modelář má totiž své zažité zvyklosti, kterých se při stavbě drží, a není proto nutné na nich ani v případě Thermalistu nic měnit. Model je sice konstrukčně relativně jednoduchý, ale modeláři, pro kterého by to měl být první konstrukční model po „houboletech“, bych doporučil něco stavebně ještě snazšího, například Sluku od Radoslava Čížka.
Model je postavený převážně z balzy, pouze na nosníky a náběžné lišty křídla a vodorovné ocasní plochy jsou použity uhlíkové trubky. Některé stavební díly jsou zhotoveny z letecké překližky, případně z topolové překližky.
Model stavíme klasickým způsobem na pracovní desce s výkresem překrytým čirou plastovou fólií netečnou vůči lepidlu. K lepení modelu použijeme disperzní, případně kyanoakrylátové lepidlo. Namáhané spoje lepíme epoxidem. Není to vše však podmínkou. Každý modelář použije takové lepidlo, na které je zvyklý a s nímž se mu nejlépe pracuje.
Před započetím stavby si připravíme veškerý potřebný materiál. Zhotovíme podle výkresu všechny stavební díly z balzy, překližky a duralu a připravíme si odtokové lišty křídla a VOP. Připravíme si tak vlastní stavebnici a při stavbě modelu se pak nemusíme s ničím zdržovat. Práci si můžeme urychlit tím, že použijeme sadu laserem řezaných stavebních dílů z balzy a překližky. Byl z nich postaven i můj model na připojených fotografiích. Zájemcům o stavbu modelu kontakt pro objednání laserem řezaných stavebních dílů poskytnu, pokud mi napíší na e-mailovou adresu milos.m@centrum. Stavbu modelu v tomto případě začneme tím, že díly musíme očistit od lehkého opálení, především tam, kde přijdou do styku s potahem, a v místech, která budeme navzájem lepit. Pokud na ně naneseme lepidlo, půjde jen velmi obtížně dodatečně odstranit stopy po opálení. Ve styku dílů s potahem jsou i drobné stopy po opálení hodně viditelné. Toto je jediná, vcelku nepodstatná „daň“ za práci s přesnými, laserem vyřezanými stavebními díly.
Toto upozornění dávám do všech stavebních popisů pro modely, na které je možné objednat laserem řezané stavební díly. I po mnoha modelech sestavených z těchto dílů se mi stává, že se domnívám, že vše již je v pořádku a připraveno k potahu, a po potažení se přesto objeví zapomenutá drobná stopa opalu. Proto se musí před potahováním modelu vše optavdu velmi pečlivě prohlédnout. Upozorňuji na to proto, že řada modelářů má zbytečnou obavu z velkého opálení laserem řezaných stavebních dílů. Je však naprosto zbytečná. Vyžaduje to pouze trochu pečlivosti při jejich očištění. Navíc, všichni světoví výrobci stavebnic dnes řežou stavební díly laserem. Kdyby očištění dílů od opálení bylo tak pracné, tak by laser z ekonomických důvodů vůbec nemohli používat.
Jak už jsem napsal v úvodu, konstrukce modelu je smíšená, tj. z balzy, smrkových lišt, uhlíkových trubek, letecké překližky a topolové překližky. Trup je sestaven ze dvou bočnic, v přední části tvořených díly z topolové překližky tloušťky 3 mm, zpevněných leteckou překližkou tloušťky 1. Zadní část bočnic tvoří příhradová konstrukce z balzových lišt o průřezu 6 x 6 mm, uzavřená díly z topolové překližky tloušťky 3 mm, které tvoří současně lože plovoucí výškovky. Základem kýlovky a směrového kormidla jsou hodně vylehčené rámy z překližky tloušťky 0,8 mm, na něž jsou z obou stran přilepeny části náběžných a odtokových lišt, včetně polotovarů jednotlivých žeber. Celek je pak vybroušen podle výkresu. Dosáhneme tak jednoduchou cestou pevné SOP s velmi nízkou hmotností. Plovoucí výškovka je v podstatě stavěna klasickým způsobem z balzy, s tím, že nosníky a náběžná lišty jsou uhlíkové. Křídlo modelu je trojdílné, každá část má rozpětí přibližně jeden metr. Toto řešení je pevnostně i hmotnostně výhodnější, navíc umožňuje přístup k prostorné části trupu pod křídlem. Konstrukce křídla je zaměřena na dosažení nízké hmotnosti při současném zachování dostatečné pevnosti pro spolehlivý let. Proto jsou v jeho konstrukci použity uhlíkové trubky na nosník a náběžnou lištu. Odtoková lišta, která je značně subtilní, je vyztužena uhlíkovým rovingem.